Podkladem celkového řešení byla dřívější studie nynější městské architektky Radmily Vraníkové. Realizaci projektu vybrala radnice ze tří uchazečů. Vyhrál ten nejlevnější z pera kroměřížského ateliéru Akté Projekt Milana Kroumana (spoluautora Hanáckého náměstí) s cenou 67 tisíc bez DPH.
Výsledek bude určitě lepší, než to, co je na náměstí teď. Mohlo to být ale ještě lepší. Nic proti snaze šetřit. Je také dobře, že Kroměříž má konečně svou městskou architektku, jejíž studie nekončí pod stolem. Jde spíš o to, že tak zajímavý prostor jako Slovanské náměstí si zasloužil trochu větší bitvu. Fakt, že se v době všeobecného nedostatku zakázek zúčastní soutěže jen tři uchazeči, není zrovna dobrá vizitka města.
Ano, na obrázcích vypadá řešení fajn - čtvercová fontánka (se známým sousoším racků), lavečky, stromy, průlezky, trávník. Co když by ale někdo v šířeji pojaté soutěži nabídl řešení, které by se líbilo víc i samotné městské architektce a stálo třeba jen o pět tisíc víc? Nemluvě o tom, že Kroměřížané by si zasloužili trochu toho vzrušení třeba v podobě výstavky soutěžních návrhů ve foyer radnice. Lidé by tak snáze získali dojem, že městu záleží na tom, aby o chystaných změnách věděli předem a co nejvíc.
Neotřelé architektonické nápady se hledají buď přímo u věhlasných jmen, nebo v soutěžích o více než třech uchazečích. To první si Kroměříž nemůže (nebo nechce) dovolit. Mladí (a tedy potenciálně levnější) progresivní architekti zase podle všeho „hlasovali nohama” a ukázali, že Kroměříž má pověst města, kde je zbytečné se hlásit o veřejnou zakázku. Vítězná realizace neobvyklého náměstí s malebným pravoslavným kostelíkem a sousední knihovnou, navíc v městě UNESCO, by se přitom dobře vyjímala i v referencích těch známějších studií.
Zkrátka Slovanské náměstí byla dobrá příležitost udělat tady skutečnou soutěž. Jenže administrativní džungle, kterou skutečně kvalitní soutěž musí projít, v Kroměříži léta nikdo neklestil. A to navíc vloni ještě zhoustla. Zakázka se totiž musela řídit loňskou městskou směrnicí č.5/2012 o veřejných zakázkách a hlavně alchymií zvanou metodika dotačních titulů. Na chuti pustit se do skutečné soutěže to úředníkům a politikům asi zrovna nepřidá.
Luštitelé místních reálií tak můžou jásat aspoň nad tím, co v tiskové zprávě města zmínila starostka Daniela Hebnarová: „Na přípravách spolupracujeme i s majitelem přilehlé bývalé chátrající restaurace." Pro připomenutí: bývalá restaurace Slovan je jedna z mnoha kót, které ve městě dobyla hanušovická PMS Reality. Této společnosti napojené na místního vlivného podnikatele Karla Kuropatu patří v Kroměříži podle katastru na 140 nemovitostí včetně rozsáhlých pozemků a historických budov na okraji i v centru, mnohé z nich z bývalého majetku města. Ani v případě restaurace Slovan však tento privátní investor očekávané oživení veřejného prostoru nepřinesl, stejně jako u Žižkových kasáren. Zčásti proto, že město si při prodeji svého majetku tak významnému hráči v minulosti nekladlo takřka žádné podmínky.
Takže si to shrňme. Kvůli dluhům si Kroměříž nemůže nebo nechce zaplatit tuzemskou architektonickou špičku ani u významných prostranství (narozdíl od státního NPÚ s budovami zahradnictví v Podzámce). Svěží nápady mladých architektů se sem navzdory nouzi o zakázky nehrnou (zčásti zřejmě kvůli pověsti Kroměříže jako netransparentního města). Město se sice v osobě městské architektky konečně pokouší dát své architektuře řád. Naše naděje na rozvoj veřejných ploch jsou ale odkázány spíš na „hospodského”, kterému patří polovina města, a kterému se veřejná kasa chystá na Slovaně upravit další předzahrádku. Snad alespoň tentokrát se svou ruinou udělá víc, než že ji zase jen zbourá.
