A jaká byla poválečná Kroměříž roku 1946? Město se pomalu vzpamatovávalo z konce války, kdy krom jiného vyhořela zámecká věž a byl vyhozen do povětří most přes Moravu, probíhaly lidové soudy se skutečnými i domnělými zrádci a kolaboranty (v jednom z nich byla odsouzena k trestu smrti velice pozoruhodná postava jménem František Mikuláš Mlčoch), odsunováni byli první Němci, „vesele“ se znárodňovalo a kradlo, odehrával se boj o charakteru státu a uskutečnily se na dlouhou dobu poslední alespoň z části svobodné volby. Městu (a neformálně i okresu) vládl diktátorskou rukou předseda národního výboru Alexej Čepička z KSČ. Jak si bude ve své funkci počínat, ostatně naznačil již ve svém veřejném projevu v červenci 1945 v Květné zahradě, kde před asi 1.500 posluchači řekl: „Když to nepůjde po kroměřížsku, půjde to po buchenwaldsku.“
Volby do Ústavodárného shromáždění ve městě poprvé (a zatím naposledy) v historii vyhráli těsně komunisté, druzí skončili národní socialisté, v okrese (soudním i politickém) byli nejsilnější stranou lidovci. Po těchto volbách se dosavadní předseda národního výboru řídící se heslem „poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné“ přesunul do Prahy coby poslanec a novým vládcem města se stal taktéž komunista Ing. Plíhal, který se podílel na "zlidovění" majetku kroměřížských sportovních klubů.
Kroměřížan 1946:
Radostná čísla. Při náboru nových členů překročil kroměřížský okres předepsaný úkol o 40 %; získal 1400 nových členů. Místní organisace v Kroměříži závodily mezi sebou čestně. Některé organisace získaly dvojnásobný počet členů. Nejvíce se vyznamenaly organisace čís. 6 a 9. Nové přihlášky stále docházejí přes všechny pomluvy a útoky. Čest práci!
Bařice. V Bařicích hráli hru „Národ pod křížem“, která je zakončena živým obrazem. V něm přísahá se při naší vlajce a při vlajkách spojeneckých národů. Jak si vysvětlíte, že mezi nimi nezbylo místo na vlajku SSSR? Opravdu hanba pořadatelům.
Prvý odsun Němců z Kroměříže. Počíná se plniti odvěké naše přání, že se zbavujeme Němců a splňuje se takto i dávný sen Němců, kteří vždy chtěli „domů do Reichu“. První Němci z našeho okresu byli odsunuti dne 29. května t. r.. Celá staletí tato německá menšina otravovala český lid, do r. 1918 násilnou germanisací, v době prvé republiky organisováním zrady lidu, z jehož mozolů tyla, a v době okupace surovou snahou po úplném vyhubení českého národa. Avšak dějinná spravedlnost je neúprosná. Přistěhovalci a nevítaní hosté, snažící se o oloupení svých hostitelů, odcházejí zásluhou Sov. svazu a naší vlády „domů do říše“ – mezi sobě rovné. Co na to říkají jejich přímluvčí z řad Čechů a jak je jim v duši? Jelikož odsun Němců lze prováděti jen po skupinách a další skupiny budou odsunuty v nejbližších dnech, uveřejníme v příštích číslech postupně všechny odsunuté Němce z okresu kroměřížského.
Do nové práce. Přehoupli jsme se do června a den voleb se valem vzdaluje i nedočkavým voláním těch, kteří v jejich urychleném provedení viděli naprostou porážku komunistů – jaké to rozčarování pro ně, že jsou teď po volbách daleko první stranou v republice – i s halasnými stranického boje a agitace, které už také vyprchaly s hubeným výsledkem jejich osnovatelů. Nebude dlouho trvat a lidé se budou divit, že se dovedli snížit k takovým trapným urážkám, k nečestným nařčením, k utrhačnosti a nenávisti, že se dívali přes prsty na své bývalé přátele a známé jen proto, že byli jejich odpůrci v politickém smýšlení, že naplnili svá nitra žlučí a jedem, ačkoliv všichni jsme na jedné lodi, která má jasný, přímý směr, diktovaný státnickou prozíravostí i nutností, nejvyšší odpovědností k národu a státu. Nebude dlouho trvat a doznějí snad i poslední povolební pomluvy, že bude amen s UNRROU, a poslední záchvaty zloby, jako že vítězství je vlastně porážka a že si to za dva roky, které jsou jen kratičkým intermezzem, povíme. Přečtěte si politické deníky a týdeníky, projděte si pozorně článek Peroutkův v Dnešku, přísaháte-li na něj, poslechněte si zahraniční komentáře, všude najdete totéž konstatování, založené na jasném výsledku 26. května: Komunisté přesvědčivě volby vyhráli, stali se nejsilnější stranou v českých zemích, v Praze, ve městech i na vesnicích, a to proto, že je to strana konstruktivní, která získala důvěru všech vrstev národa pro socialistickou cestu, kterou se bere k lepší budoucnosti, pro budovatelskou linii, pro politiku lidové jednoty, ztělesněnou v Národní frontě. Strany se už před volbami dohodly, že podle volebních výsledků obnoví národní výbory všech stupňů. Znamená to ve většině míst loučení s paritou; vždyť KSČ je nejsilnější stranou v 89 okresních městech v Čechách ze 110, v zemi Moravskoslezské v 25 z 45; měříme-li podle okresů, tedy v 108 ze 110 a v 30 ze 44 na Moravě a ve Slezsku. Komunisté jsou nejsilnější stranou i na venkově. Správné zastoupení v národních výborech umožní KSČ, aby uskutečnila zásady košického programu i tam, kde byla za dřívějších poměrů brzděna veřejná práce a kde nebyla také provedena očista národa tak, jak bylo třeba. Politika kladu a budování je politika vytrvalé, neúnavné práce, která se dovolává nejušlechtilejších citů a myšlenek, zdravého úsudku, pevnosti, obětavosti, životního optimismu a hlubokého vědomí odpovědnosti před budoucími generacemi. Komunisté opřeli tuto politiku o vědecky zdůvodněný názor a pak s ní přišli před lid, v jejím znamení zvítězili, v jejím duchu vstupují do druhého mírového roku, pevně odhodláni rozšířit a zmnožit důvěru národa a trvale ji udržet nejlepšími výsledky. To platí nejen pro základní celostátní plán, ale i pro hospodářství krajů a okresů, pro drobnou práci v městech i na dědinách, pro Kroměříž, Morkovice i Vlčí Doly. Do konce června bude provedena organisační obnova v národních výborech všech stupňů, a zbude jen jedna jediná obnova, daná všemi znaky jednoho a téhož slova – práce, práce, práce. S takovým programem jdeme do druhého roku republiky
