Nepřipomíná vám vstup do kroměřížských arcibiskupských sklepů tunel? Po přečtení dnešního dílu našeho seriálu, vám tak nejspíš připadat bude. Poté, co město pod vládou privatizačního tandemu Dvořáček-Sedláček prodalo majetek města za stovky milionů, a zůstala po něm řádově stejně veliká sekera, vám tak ostatně možná bude připadat celé město. I o tom se dočtete v třetím díle Tuctu kauz, které otřásly Kroměříží.
Spor o mešní víno
V roce 1993 obnovil vinař Jaroslav Grmolec z Hovoran na Hodonínsku tradici výroby mešního vína v kroměřížských zámeckých sklepích. Založil eseróčko, do něhož přizval i olomoucké arcibiskupství. Vše úspěšně fungovalo až do roku 2001. Tehdy se arcibiskupství rozhodlo, že se Grmolce zbaví. Založilo vlastní společnost a ruku v ruce s tehdejším vedením kroměřížského zámku Grmolce ze sklepů vyštípalo pod záminkou, že pozdě platí nájem za sklepní prostory. Zahájilo proti němu i kampaň v kostelích. To už Grmolec vyráběl víno jinde.
Grmolec (sám praktikující katolík) se však začal bránit soudně a vyhrával jeden soud za druhým. Soudy postupně odsoudily jednatele arcibiskupské konkurenční společnosti za nekalou soutěž (to bylo v roce 2003 v Kroměříži), soudy v Ostravě a v Olomouci připravily arcibiskupství o podíl v původní společnosti a nařídily nové společnosti ovládané arcibiskupstvím, aby svou firmu přejmenovalo a změnilo název vína i etikety, protože se nápadně podobaly těm původním Grmolcovým. Trestní oznámení mířilo původně i na samotného arcibiskupa Jana Graubnera, který vyzýval farnosti, aby od Grmolce jeho víno nenakupovaly, to však policie nakonec odložila.
Zdálo se, že vinař a obnovitel tradice vítězí na všech frontách. Konečné vítězství však nakonec přece jen připadlo Arcibiskupství olomouckému. V roce 2008 totiž rozhodl Nejvyšší správní soud, že církve v Česku mají výhradní právo rozhodovat o tom, která firma v zemi může mešní víno vyrábět.
Dluh Kroměříže
Masivní zadlužení Kroměříže je do značné míry spjato s osobou bývalého starosty města Petra Dvořáčka. Dluh začal bobtnat za jeho starostování v devadesátých letech. Jeho symbolem se stalo masivní dláždění chodníků všude ve městě a další podobné investice. Starosta opakovaně argumentoval tím, že všechno je třeba udělat právě nyní, protože ceny stavebních prací rok od roku rostou.
Pak Dvořáček odešel do Prahy a ve starostenském křesle jej nahradil Petr Sedláček. Za jeho vedení se dluh města podařilo prakticky smazat, i když on sám si za to nechtěl přičítat nějaké zvláštní zásluhy, neboť prý v té době byly umazání dluhu nakloněny vnější okolnosti.
V roce 2002 se však Dvořáček do starostenského křesla vrátil a křivka zadlužení začala stoupat znovu, s podporou stále stejných argumentů obohacených například o tvrzení, že zadluženi jsou všichni, a nejvíc USA. Samozřejmě to bylo v době, kdy dluhy nebyly takovým strašákem jako nyní. Nicméně i tehdy se ozývala proti zadlužování Kroměříže hlasitá kritika. Na radnici však tehdy vládla skrytá koalice ODS a KSČM a ta si nastoupenou cestu zadlužování prohlasovala. Výsledkem bylo, že na konci volebního období v roce 2006 dosahovalo zadlužení Kroměříže astronomické částky čtvrt miliardy, a to přesto, že v tomto volebním období získalo město značné příjmy z prodeje vojenského majetku, který dostalo od státu.
Po Dvořáčkovi se stal starostou Miloš Malý a vyhlásil úsporný kurs. Za čtyři roky se podařilo srazit zadlužení na zhruba 200 milionů, aspoň to vedení města tvrdilo. Kritici upozorňovali, že to bude asi trochu jinak, protože mimo rozpočet se splácel ještě úvěr za rekonstrukci nové úřednické budovy v ulici 1. máje.
V roce 2010 se stala starostkou Daniela Hebnarová, která úsporný kurs ještě zostřila. Tvrdí, že jen za rok 2011 se podařilo dluh srazit o dalších 40 milionů korun, přičemž si město (kromě překlenovacího) nebralo žádný úvěr. Cenou za to však jsou poměrně drastické škrty ve všech oblastech a propouštění zaměstnanců.
Prodej památek do PMS
Kromě těch, které už nechal strhnout (sýpka), nebo o to usiluje (kasárna), patří Karlu Kuropatovi ve městě další velmi cenné památky. Jsou to zejména Regentský dům na Velkém náměstí a někdejší domov důchodců Na Kopečku. A způsob, jakým k nim přišel, je pro tehdejší vládu ODS charakteristický.
Když radnice v létě roku 2005 oznámila prodej Regentského domu, přispěchala s nabídkou i Kuropatova PMS, tehdy už úspěšný kupce kasáren a rozsáhlých pozemků. Obyvatelé Regentského domu ale založili bytové družstvo, a nabídli městu svou cenu a doplnili ji o žádost, ať dům prodá jim, protože na něj mají často celoživotní vazby. Tehdejší místostarosta Petr Sedláček z ODS ale prohlásil, že soutěž se vyhlásila jako licitace o nejvyšší nabídku a pravidla se za hry nemění. Nakonec se ale nelicitovalo a PMS získala nejen Regentský dům, ale i dům sousední.
„Místo obvyklé licitace zájemci napsali nabídnutou cenu do uzavřené obálky a představili zastupitelům své plány,” psal Zpravodaj v říjnu 2005. Ba co víc, PMS na témže zastupitelstvu získala navrch i činžák na Sýpkách. I ten chtěli koupit stávající obyvatelé, i je však vedení radnice odmítlo. „Bylo by to zdlouhavé a komplikované, preferujeme jednorázový převod celého domu,“ vzkázal Sedláček svým voličům v obou domech.
O rok později se kroměřížský privatizační sukces PMS završil koupí další památky. Poté, co ve městě skoupila skoro vše, co bylo na prodej, to ostatní vzdali. Do soutěže o poslední velký kus majetku se tak krátce před koncem volebního období v dubnu 2006 přihlásila PMS jako jediná. Po obligátních stížnostech vedení města na zanedbanost objektu, získala domov Na Kopečku hned vedle zámku a zahrady zapsané v UNESCO za 20 milionů.
Zajímavé je, že když velké nemovitosti neprodává město, PMS její zázračné štěstí opouští. Když se dražila velkoryse opravená Octárna v červnu roku 2007 (necelý rok poté, co ODS v Kroměříži prohrála volby), seděl Karel Kuropata mezi zájemci. Nakonec ale odešel poražen, Spolek pěstitelů Václava Brabce nabídl víc. Celkem 85,5 milionů, tedy o 30 milionů víc, než byla odhadní cena. PMS mezitím na svůj majetek aplikuje známý rukopis. Ve svých domech na Velkém náměstí slíbila udělat luxusní byty a dole galerii a hudební kavárnu. Ani sedm let poté nic z toho v obou domech není.
